Na vrcholu kariéry, uprostřed přechodu

Úterý, 10:15

Klient, se kterým pracujeme deset let. Jeho jméno nám vypadne uprostřed věty. Usmějeme se, nějak to zamluvíme a celý den si tu vteřinu přehráváme. Večer už nejde o jméno. Jde o otázku, kterou si nahlas neřekneme: nekončím? Jako profesionálka. Jako ta, na kterou se vždycky dalo spolehnout...

Přechod přichází v nejhorší možnou chvíli, kdy v práci neseme největší odpovědnost, děti nám dospívají a rodiče stárnou. Tělo se pustilo do rekonstrukce přesně v letech, kdy od nás všichni chtějí nejvíc. Včetně nás samých.

Mlčení, které stojí kariéru

Podle největšího britského průzkumu mezi ženami v přechodu odešla kvůli příznakům z práce každá desátá, která v té době pracovala. Ne proto, že by přestala umět svou práci. Protože o tom, co se s ní děje, nikdo nemluvil. Ona sama nejméně.

V Česku jsme teprve na začátku. Podle šetření Asociace společenské odpovědnosti až 80 % oslovených firem považuje menopauzu za součást pracovního prostředí. Třetina z nich se jí ale zatím nezabývá a neplánuje nic. Víme, že to téma existuje. Jen o něm zatím mlčíme organizovaně.

Past jménem slabost

Proč mlčíme? Protože se bojíme, a ne bezdůvodně. Stačí jedna poznámka na poradě o „hormonech“ a z nejzkušenější ženy v týmu je v očích ostatních slabší článek. Ten, se kterým se při příští reorganizaci nepočítá.

Stejný britský průzkum ukázal, že 41 % žen vidělo, jak si z menopauzy nebo jejích příznaků v práci někdo dělá legraci. Z žen, které si kvůli přechodu vzaly volno, uvedlo skutečný důvod jen 30 %. Část z nich si raději nechala na neschopenku napsat úzkost nebo depresi.

A tak mlčíme. Před šéfem, před kolegy, a často i samy před sebou. Mlčení nás chrání dnes a stojí nás zítra. Kdo nemluví, nedostane pomoc. Kdo nedostane pomoc, vyhoří, nebo odejde. A firma si pak řekne, že to stejně nezvládala.

Čtyři tisíce týdnů

Oliver Burkeman připomíná, že průměrný život má zhruba čtyři tisíce týdnů. V padesáti jich máme za sebou přes dva a půl tisíce. Zbytek stačí na nový začátek. Na porady, které mohly být e-mailem, je ho škoda.

Psycholožka Laura Carstensen ze Stanfordu desítky let zkoumá, co se s námi děje, když si začneme uvědomovat, že čas není nekonečný. Přestáváme investovat do všeho a začínáme investovat do toho, na čem nám záleží. Její data ukazují, že s věkem přibývá klidu a emoční stability, ne naopak.

Novou kotvu proto nehledejme v dalším cíli. Najdeme ji ve třech otázkách:

Začít mluvit

Říct si o pomoc není selhání. Je to stejně samozřejmé jako jít s bolavým zubem k zubaři. To, co neseme, nemusíme nést samy a potichu.

Nemusíme se svěřovat všem. Stačí začít tam, kde je to bezpečné, a říct jen tolik, kolik chceme.

Úterý, příští týden

Příště nám to jméno možná zase vypadne. Rozdíl bude v tom, co si o tom řekneme. Ne „končím“. Spíš „přestavuje se mi mozek, a já vím proč“. A pak se vrátíme k té části práce, kterou za nás nikdo jiný neudělá, protože nikdo jiný nemá našich dvacet let.