Zavolá vám kamarádka, se kterou jste se dlouho neviděly. “Jsem v Praze na jednání, pojď po práci na kafe!“

V hlavě vám ale běží jiný seznam: nakoupit, vyzvednout dítě, být doma dřív, dodělat práci…

Přesto řeknete: „Tak jo.“

Sedíte v kavárně, posloucháte stížnosti na manžela, děti, dopravu… a cítíte, jak se vám svírá žaludek. Narůstá tlak. Zlost. Únava.

A pak výčitky:

Proč jsem vlastně neřekla ne?

Mockrát jsem tohle zažila i já. A stejné příběhy slýchám od svých klientek.

Odpověď bývá překvapivě jednoduchá:

nemáme nastavené hranice.

 

Co jsou vlastně osobní hranice?

Hranice nás definují.

Určují, co jsem a co nejsem.

Kde končím já a kde začíná někdo jiný.

Bez nich přebíráme cizí starosti, cizí úkoly, cizí emoce.

A postupně ztrácíme samy sebe.

Jenže v hlavě se hned ozve:

• Není to sobecké?
• Co když někoho zraním?
• Budou mě mít lidé rádi, když začnu říkat ne?
• Můžu mít hranice a být zároveň milující člověk?

Ano. Je to totiž právě naopak.

Bez nastavení hranic se láska mění v přetížení a vyčerpání.

Proč je tak těžké říct NE?

Lidé se slabými hranicemi mají potíže odmítat.

Ženy hlavně se snaží se být:

• dobrou manželkou,
• dokonalou mámou,
• spolehlivou kolegyní,
• vždy dostupnou kamarádkou,

A pak se diví, že jsou neustále unavené.

Nemají čas na sebe. Na cvičení. Na knihu. Na odpočinek.

Říkají „ano“ druhým, ale uvnitř v nich křičí hlasité „ne“.

Zkuste se zamyslet:

Kolikrát říkáte ano, když celé vaše tělo křičí ne?

Představte si tento obraz

Někdo vám řekne:

„Starej se o tento pozemek. Jsi zodpovědná za všechno, co se tu stane.“

Ale nikdo vám neukáže jeho hranice.

Byli byste zmatení. Nervózní. Ve střehu. Možná byste dostali strach.

Přesně takhle fungujeme i my bez osobních hranic.

 

V reálném světě jsou hranice jasné:

značky, ploty, cedule „Zákaz vstupu“.

Říkají: Tady začíná můj prostor.

Ale v našem vnitřním světě si je musíme vytvořit samy.

 

Jak píší Dr.Henry Cloud a Dr.John Townsend:

„Hranice nejsou zdi.“

Nejde o to se odříznout od světa.

Jde o to mít vrátka, která můžeme vědomě otevírat a zavírat.

Pouštět dovnitř to, co nás sytí.

A pouštět ven to, co nás zraňuje.

 

Jak začít v praxi?

Někdy stačí malé věty:

• „Teď se mi to nehodí.“
• „Potřebuji víc času.“
• „Dneska nemůžu.“
• „Ráda tě uvidím, když mi dáš vědět dopředu.“

Jednoduché. Klidné. Bez výčitek.

A svět se nezboří. A vy začnete mít víc energie.

 

Možná je čas se zeptat sama sebe

• Kdo jsem?
• Co chci?
• Co už dělat nechci?
• Kde končím já a začínají druzí?

Protože když nechráníme svůj prostor, nikdo jiný to za nás neudělá.

A péče o sebe není sobectví.

Je to naše zodpovědnost.